Deprese jako odraz duševní bolesti

Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá... tolik úryvek z básně Adolfa Heyduka, proslavený Ladislavem Peškem ve filmu Škola základ života.

Proč ta poetičnost v úvodu? Poukazuje na pomíjivost a křehkost toho, co můžeme považovat za zdroj naplňujících pocitů. Touha po štěstí vede různými a často klikatými cestami. Někdo jde přes vysoké pracovní nasazení, obětavost, hromadění peněz, puntičkářství, jiný zase přes striktní sebekontrolu, čtení knih o osobním rozvoji, adrenalinové aktivity nebo poslušnost.

Jak je možné, že i přes to všechno někoho dlouhodobě trápí obavy, tíseň, strádání, pocit nenaplněnosti a neschopnosti radovat se?

Určitou roli hraje genetická zátěž, dědičnost deprese byla prokázána. To je vidět na příkladu Ernesta Hamingwaye, který spáchal sebevraždu, stejně jako jeho otec, sestra a vnučka. Při studiu jednovaječných dvojčat se zjistilo, že je 75% pravděpodobnost, že depresí onemocní i druhé dvojče. Dalším neopominutelným faktorem rozvoje deprese jsou vážné životní situace, jako je úmrtí někoho blízkého, ztráta zaměstnání, vážné onemocnění. Přesto ne každý, kdo zažije v životě náročné období, depresí onemocní.

Zásadní roli hraje prostředí, ve kterém vyrůstáme. Rozvojem deprese jsou ohroženi lidé, jejichž rodiče byli přísní, autoritativní, nelaskaví, přehnaně zaměření na výkon a děti zneužívané, šikanované a bité. Všechny mají jedno společné - mají nízké sebehodnocení, trpí pocity viny a žijí v přesvědčení, že když se budou chovat dobře, budou je mít druzí rádi. Mohou být v dospělosti pracovně úspěšní a přitom i tak nešťastní.

Děti nemají na výběr a přijímají informace od svých rodičů jako správné. Pokud jsou rodiče kritičtí nebo se o dítě příliš nezajímají, vyvíjí se u něj silná vnitřní kritická část. Ta má za úkol chránit ho před nebezpečím, selháním a odmítnutím ze strany rodičů. Dítě se v chování příliš přizpůsobuje. Obává se projevit své skutečné pocity a neumí díky tomu vyjádřit, co potřebuje. V dospělosti je tento způsob prožívání sama sebe součástí depresivního schématu.

Jestliže člověk v dětství zažil něco podobného, může být zaměřen na výkon, úspěch, hledání opravdových pravd, pořádek či pomoc druhým lidem a přesto se cítit mizerně. Je to proto, že jsou v něm potlačené (nerealizované) části, ukryté v tzv. nevědomí. To znamená, že o nich neví na úrovni myšlenek, projevují se ale v pocitech a v tělesném prožívání.

Deprese je důsledkem vnitřního konfliktu mezi tím, kým jsme a kým bychom potřebovali být. Je také projevem přísného a odmítajícího pohledu na sebe samého. Tyto postoje k sobě si člověk nemusí uvědomovat. Deprese je velmi bolestná a útrpná zkušenost, která může člověka ochromit a v nejhorším případě zabít.

Léčba deprese je pomocí antidepresiv a psychoterapie. U lehčích forem deprese postačuje psychoterapie, u těžších je nejúčinnější kombinace antidepresiv a intenzivní psychoterapie. Pokud se necítíte dobře více než 14 dní, je na místě vyhledat odbornou pomoc. Ze své praxe vím, že se někteří lidé ostýchají o tom, co se jim děje, mluvit. Prožívají pocit selhání, proto své problémy bagatelizují. To už ale deprese převzala otěže. Vyhledat pomoc znamená projevit k sobě laskavost. A laskavost k sobě je prvním důležitým krokem k uzdravení.