Jak zvládnout kritiku?

04.10.2018

Život není peříčko, řekl by možná klasik. Tomu nahrávají i situace, kdy nás někdo kriticky posuzuje. Většinou se při tom nijak příjemně necítíme. S posuzováním a hodnocením je to ošemetné. Ten, kdo kritizuje a hodnotí, se vlastně dostává do nadřazené pozice. Pokud používá některé vybrané taktiky, je snadno oheň na střeše. Např.:

  • Přehánění (všichni, nikdy, vždycky, pořád):

Nikdy nepřijdeš včas k večeři, vždycky ti musím zavolat a připomenout ti to. Všichni chodí na večeři včas, jenom ty ne. Jsi fakt hroznej! To je pořád dokola.

  • Srovnávání:

To Jarda od Marušky, ten je dochvilnej. A Marušce pomáhá s nádobím. Taky vydělává víc peněz. Je zlatej.

  • Nálepkování:

Ty jsi úplný nemehlo, idiot, impotent, blbec, ubožák a lenoch. Někdy jsi brouček, zlatíčko, medvídek, nejhodnější a nejšikovnější (to ale nevyvolává oheň na střeše, ale naopak libé pocity).

Hodnotit a posuzovat se dá mnoha různými způsoby. Nejpřínosnější je, pokud přímo vyjadřujeme, co vidíme, slyšíme, cítíme a potřebujeme, aniž bychom druhého kritizovali celkově:

Ano: Když vidím, jak tu ležíš na gauči, cítím rozpaky a možná i zlost. Jsem unavená, potřebuji teď pomoc s dětmi. Díky.

Ne: Ty jeden troglodyte línej, už toho mám fakt po krk! Máma mi to říkala, ať si tě neberu, že si povaleč. Že já ji neposlechla. Celej den jsem v práci jako ty a teď ještě musím umýt a uložit děti!

Pokud nás někdo kritizuje a my se nechceme hádat, můžeme velmi účinně použít techniku otevřených dveří (někdy se nazývá též mlha).

Ten, kdo nás kritizuje, nás chce dostat do pozice, v níž máme sami sebe obhajovat, vysvětlovat, máme se cítit provinile. Pomyslně buší na naše vnitřní dveře a očekává akci. Pak není daleko k hádce, nebo k nějaké jiné formě agrese.

Technika otevřených dveří má velmi trefný název - my ty pomyslné vnitřní dveře otevřeme a veškerá kritika námi prolétne a vytratí se a rozptýlí kdesi v nekonečnu.

O co jde? V první řadě si nebrat nic osobně. To, co druhý říká, nevypovídá ve skutečnosti o nás, ale o něm samém. V principu má kritik právo myslet si, co chce. Jen my jsme svými svrchovanými soudci, takže záleží jen na nás, zda kritice podlehneme.

A jak vnitřní dveře otevřeme? Tím, že budeme souhlasit se vším, s čím se souhlasit dá - s principem, pravdou, která je v tvrzení druhého obsažena. Uznáváme všechny argumenty, na kterých by mohlo něco být. Důležité je být v klidu. Pomáhá používat tyto výroky - to je možné, něco na tom je, možná máš pravdu, dalo by se to vidět i takto... Pokud to zvládnete, tato technika znamenitě funguje. Váš protějšek může být překvapen a může zkoušet bušit na dveře další kritikou, Jde o to vydržet a stále dokola jako gramofonová deska opakovat původní tvrzení. Po chvíli toho nechá a možná i změní tón komunikace.

Nikdy nepřijdeš včas k večeři, vždycky ti musím zavolat a připomenout ti to!

Máš pravdu, stává se mi, že nepřijdu na večeři včas.

Včera jsi na to taky zapomněl.

Máš pravdu, včera jsem na to zapomněl.

Všichni chodí na večeři včas, jenom ty ne!

Na tom něco je, že někdy včas nepřijdu.

To Jarda od Marušky je dochvilnej!

To je možné.

Je zlatíčko.

I tak by se to dalo vidět.

A vydělává víc peněz!

Ano, to je možná pravda.

Manželka to vzdává a ptá se - není ti něco, nejsi nemocnej? Nemám ti uvařit čaj? Její bojová taktika nevychází. Konflikt je (prozatím) zažehnán.