Požádat dovedně o pomoc či spolupráci znamená vytvářet rovnocenné vztahy

02.02.2019

Možná si říkáte, co je to za dovednost, když mluvit umí skoro každý. Stačí otevřít pusu a zeptat se - pomůžeš mi uvařit večeři? Přestěhovat pračku? Nakoupit?

Skutečně, takto napsáno to vypadá vlastně snadně. Ve své praxi se ale setkávám s tím, že lidé tak úplně nevědí, jak a o jakou pomoc požádat.

Pokud nás rodiče vychovávali, abychom byly hodné a poslušné děti, pravděpodobně v sobě nosíme i pocit zodpovědnosti za to, jak se lidé kolem nás cítí. To spouští pocity viny. V zásadě pak takový člověk spíše mlčí, dělá si věci sám a hromadí v sobě pocity méněcennosti. Mimochodem, takové prožívání se objevuje u depresivních a úzkostných lidí. Někdo zase převzal model autoritativní výchovy a tak jeho prosba nebo žádost vypadá nátlakově, nadřazeně. Což v protějšku vyvolává odpor a obranu. Jestliže se při něčí žádosti cítíme provinile, je pravděpodobné, že s námi dotyčný manipuluje.

Společné pro mnohé je to, že nevědí, co od druhých konkrétně potřebují, aby se sami cítili šťastně.

Touto problematikou se zabýval americký psycholog a terapeut Marshall Rosenberg, který rozvinul koncepci nenásilné komunikace. Ta vychází ze základů rogersovské komunikace mezi terapeutem a klientem a je převedena do potřeb běžného života.

Přiblížím to na příkladu:

Žena prožívá těžké období, nedávno jí zemřela matka. Občas doma pláče, cítí velký smutek. Zlobí se na svého muže, protože má dojem, že ji málo podporuje. Myslí si, že by se k ní její muž měl chovat citlivěji. Říká o něm, že je necita, že myslí hlavně na sebe, že dělá, jako by se nic nestalo. Zpočátku mlčela a doufala, že si muž všimne, že nejedná správně. Později mu to několikrát vyčetla, změna k lepšímu však nenastala.

Jak to tedy udělat jinak? Základem techniky nenásilné komunikace je specifikování toho, co konkrétně potřebujeme, aby druhý udělal a jak konkrétně se cítíme.

K dobrání se toho, co potřebujeme, pomáhá představa cíle. Ten se stane jasným, pokud si zodpovíte následující otázky, na které si odpověděla i žena z našeho příběhu.

Co konkrétně potřebujete, aby váš muž udělal a vy se díky tomu cítila lépe?

  • Potřebuju, aby nebyl tak necitlivý.

To, co potřebujeme, je nutné formulovat pozitivně (ne - nebuď, nedělej...).

  • Potřebuji, aby byl manžel citlivý.

To je příliš obecné. Co konkrétně potřebujete, aby udělal a svou citlivost k vám projevil?

  • Potřebuji, aby mě manžel občas objal.

Slovo občas je nekonkrétní. Kdy a kde?

  • Potřebuji, aby mě objal, když se náhle rozpláču, třeba u jídla, nebo když se dívám na televizi.

Ano, to je jasně formulovaná potřeba.

Jak se u toho cítíte, když se rozpláčete?

  • Smutně, zoufale a zranitelně.
To jsou emoce, které druhým sdělujeme, abychom jim umožnili lépe pochopit, co prožíváme.


A jak by vypadala tato komunikace ve chvíli, kdy by žena svého muže požádala o pomoc a spolupráci?

1. Co nejpřesnější popis situace - vidím, slyším, sedím, ležím, mluvím, jedu, jím, pláču...

Když sedím u televize a rozpláču se...

2. Popis toho, co cítím - emocí -

...cítím se smutně, zoufale a moc zranitelně...

3. Sdělení toho, co konkrétně od druhého potřebuji

...a potřebuji, abys mě v tu chvíli pevně objal.

4. Poslední je prosba

Můžeš (mohl bys) mě prosím v takové chvíli obejmout?

Můžeš nebo mohl bys, dává druhému více prostoru naši prosbu odmítnout. Což je důležitá podstata dovednosti komunikovat. Vyjadřujeme tím najevo respekt k druhému, tedy i to, že ho bereme jako rovnocenného partnera. Netlačíme na něj.

Výše uvedené dává lidem možnost, jak spolu navázat upřímné, empatické a otevřené vztahy bez hodnocení a nálepkování. Díky tomuto způsobu komunikace efektivně sdělujeme naše emoce a potřeby, což může být podstatnou ingrediencí pocitu osobního štěstí.